3. otázka
3. rozmnožování buněk
· haploidní buňky (n) – 1 sada chromozomů – gamety, prokaryoti, výtrusy…
· diploidní buňky (2n) – 2 sady chromozomů
n n 2n 2n
GAMETA + GAMETA ZYGOTA opak. dělení SOMATICKÉ BUŇ. DĚLENÍ
3. 1. Mitóza
Rovnostní dělení. Mitózou se dělí tělní buňky (diploidní).
|
||||||||||
 |
||||||||||
|
||||||||||
 |
||||||||||
|
||||||||||
 |
||||||||||
 |
||||||||||
 |
||||||||||
Princip mitózy: z jedné buňky mateřské o diploidním počtu chromozomů vznikají dvě buňky dceřinné, rovněž diploidní.
Průběh mitózy: 1) Profáze
2) Metafáze
3) Anafáze
4) Telofáze
3. 1. 1. Profáze
|
|
|
b) jaderná membrána se rozpouští, z části cytoskeletárního aparátu (z mikrotubulů) vzniká dělící vřeténko |
3. 1. 2. Metafáze
|
|
3. 1. 3. Anafáze
|
|
3. 1. 4. Telofáze
|
|
|
|
|
|
V telofázi dělící vřeténko zaniká. Chromozomy se protahují a přestávají být viditelné. Okolo chromozomů se vytváří jaderná membrána, objevují se jadérka. Uprostřed buňky se vytváří cytoplazmatická přepážka, která posléze rozdělí mateřskou buňku na dvě buňky dceřinné (dochází k cytokinézi). |
|||
Rychlost mitózy závisí na typu a stáří buňky – 10 min. až několik hodin.
n
2 chr.
3. 2. Meióza
|
n 2 chr. |
Redukční dělení.
n 2 chr.
4
 |
 |
profáze dlouhá a komplikovaná, má 4 fáze: leptotene
3. 2. 1. Redukční dělení
Dochází při něm k redukci počtu chromozomů na polovinu.
3. 2. 1. 1. Profáze
|
|
|
Dochází k párování homologických chromozomů, tvoří se bivalenty. |
|
|
|
Homologické chromozomy se vzájemně svými chromatidami proplétají; při tom dochází k výměně částí homologických chromozomů, tzv. crossing-over, tím se vymění část genetické informace. |
|
|
3. 2. 1. 2. Metafáze
|
|
3. 2. 1. 3. Anafáze
|
|
|
3. 2. 1. 4. Telofáze
|
|
|
|
|
Výsledkem 1. dělení jsou dvě buňky o haploidním počtu chromozomů. |
||
3. 2. 2. Rovnostní dělení
3. 2. 3. Anafáze
|
|
3. 2. 4. Telofáze
|
|
|
|
|
|
Chromozomy přestávají být viditelné, vzniká jaderná membrána a jadérko. V rovníkové rovině se vytváří nové buněčné povrchy. |
|||
Závěr telofáze: vznikají 4 buňky o haploidním počtu chromozomů.
3. 3. Amitóza
Dělení přímé
|
|
Zachovává se buněčné jádro, nedochází k pohybu chromozomů. Jádro se piškotovitě zaškrtí a vznikají jádra dvě. Toto dělení probíhá u nemocných nebo stárnoucích buněk nebo u buněk nádorových. Probíhá rychleji než mitóza. Nedochází k přesnému rozdělení chromozomů a centromer. |
3. 4. Buněčný cyklus
Zahrnuje několik fází:
3. 4. 1. Fáze G1
Generační fáze. Začíná v okamžiku vzniku dceřinných buněk. Trvá 1/3 cyklu. Probíhají syntetické procesy, buňka roste, připravuje se k replikaci DNA. V G1 fázi se nachází hlavní kontrolní uzel buněčného cyklu a zde může být cyklus zastaven.
3. 4. 2. Fáze S
Syntetická fáze. Dochází k replikaci jaderné DNA a zdvojení jaderných chromozomů. Ty jsou ale stále spojeny centromerou.
3. 4. 3. Fáze G2
Pokračují syntetické procesy, buňka roste, přibývají buněčné struktury, připravuje se rozdělení jádra.
3. 4. 4. Fáze M
Mitotická fáze. U eukaryotických buněk se vytváří dělící aparát, mizí jaderná membrána, začíná mitóza – má 4 fáze. Končí rozdělením jádra (karyokinéze). To je u většiny eukaryotických buněk spojeno s rozdělením buňky (cytokinéze). Je to poslední fáze cyklu, probíhá v telofázi. U některých buněk cytokineze nastává až později (řasy) nebo nenastává vůbec – tím způsobem vznikají vícejaderné buňky.
3. 4. 5. Generační doba buňky
Trvání buněčného cyklu.
Nejsou-li optimální podmínky, generační doba se prodlouží a při úplném nedostatku živin se cyklus zastaví v G1.
3. 4. 6. Regulace buněčného cyklu
Prostřednictvím chemických látek, které dělení buď stimulují (např. auxiny – fytohormony) nebo inhibitují. Při inhibici zůstávají buňky v G1 fázi. Toto zastavení cyklu se označuje jako fáze G0. Buňky, které dělící schopnost zcela ztratily, mají hlavní kontrolní uzel trvale zablokován (buňky mozku). Vlivem některých látek a virů může být inhibice přerušena à nekoordinované dělení, vznik nádorů…
3. 5. Diferenciace buněk
Postupná specializace buněk. každá buňka nese úplnou genetickou informaci, ale využívá jen její nepatrnou část. Diferenciace je nevratný proces à diferenciovaná buňka se už nemůže změnit na jinou.
3. 6. Stárnutí a smrt buněk
Ve stárnoucí buňce nastávají změny ve struktuře. V cytoplazmě ubývá vody, zahušťuje se, zpomaluje se její proudění. Zpomaluje se metabolismus, ztrácí se schopnost dělení. V buňkách přibývají některé látky, např. tuky, pigmenty, v rostlinných buňkách se zvětšují vakuoly. Mění se propustnost buněčných povrchů. Nakonec dochází k postupnému rozrušení všech buněčných struktur.